Publikace
Předmluva ke knize "Jsme v Evropě - a co dál"
Vladimír Špidla
Demokracie zůstává nejvhodnější formou správy věcí veřejných i na počátku třetího tisíciletí. Ukázala svoji pevnost, spolehlivost, produktivitu. Přesto se dnes a denně potýká s mnoha potížemi, často závislými na aktuálních politických, ekonomických a sociálních trendech.
Dnešní doba staví jako základní požadavek efektivní vládnutí. Obklopují nás moderní technologie, na jedné straně zpravidla velmi inteligentní, na straně druhé však vyžadující naši alespoň základní schopnost je zvládat a rozumět jim. Když už i traktor na poli může být řízen družicí kroužící někde vysoko nad námi, nelze pochybovat, že lidstvo učinilo významný technický pokrok. Ovšem jak se mění technika, průmysl, věda a jimi ovlivňovaný život, mění se i politika. Neustále přibývá témat, o nichž musí politik rozhodovat a v nichž se musí orientovat. V takové situaci je pro demokracii coby politický systém zásadní schopný management - na úrovni vlády, obcí, ale třeba i politických stran, které dodnes neumějí zorganizovat optimální vedení programové debaty i objektivního a spravedlivého personálního souboje (v rámci vnitřních voleb, sestavování kandidátek apod.) Měl by nás učit účelnému nakládání se silami, penězi i časem.
Efektivita demokracie by měla být vnímána v globálním měřítku. Nestačí se uzavřít v jednotlivých státech ohraničených hranicemi. Trvale udržitelný rozvoj by měl vést k šetrnému a solidárnímu způsobu života nás, obyvatele vyspělého světa, ale měl by také oslovovat "třetí země", často uvažující jen v naprosto krátkodobém horizontu. Do značné míry záleží na síle a vůli Evropy. Jako silná postmoderní mocnost může výrazně ovlivnit prosazení trvale udržitelného rozvoje a předejít hrozícímu střetu mezi bohatým Severem a chudým Jihem.
Další problém demokracie současné éry tkví ve fenoménu odcizení. V roztříštěné, individualizované společnosti je stále těžší sledovat společné cíle. Jedním z východisek může být posílení přímé demokracie, umožňující podíl veřejnosti na rozhodování bez dalších zprostředkovatelů. Také zásluhou moderních technologií vzrůstá počet lidí schopných pracovat s informacemi, analyzovat, zaujímat kvalifikovaná stanoviska.
Nesmírně složité je fungování demokracie v mediálním věku. Média přestávají být zprostředkovávateli událostí. Naopak se stávají obchodníky s kolážemi, dílčími informacemi, zhusta nepodstatnými či bulvárního nádechu. Politika a politici se musí umět s touto překážkou vyrovnat. Není to přitom jednoduché. Jak vidět na lidi, svítí-li vám neustále do očí neodbytný reflektor?
Moderní média dokáží učinit z rozptýlených jednotlivců dav. Tento dav následně není jen souhrnem lidí, ale stává se individualitou, která se médiím snadněji oslovuje, lépe ovládá a mistrněji dezinformuje. Další otázka je tedy nasnadě: Jak vést politickou komunikaci, aby bylo možné shromáždit občany k řešení skutečných problémů?
Běžným jevem je naprosto chybná reakce politiků na setrvalý tlak okolního mediálního i ekonomického světa: dochází k monumentalizaci politického rozhodování. Monumentální dálnice porážejí "obyčejné" mateřské školky, velkolepé sportovní stadiony mají navrch nad "prostou" veřejnou dopravou. Politici si stavějí gigantické pomníky, o nichž se více a snadněji mluví a píše. Stačí se podívat na záznamy každoročního dohadování o výdajové stránce státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně.
Obtížně se mi to přiznává, ale sklony k monumentalizaci zaznamenávám nejčastěji u nás, mužů. Proto i tak zdánlivě bezvýznamná věc, jako je posílení účasti žen v politickém životě, může daný stav nabourat a třeba jednou i zvrátit. Z tohoto důvodu patřím vášnivým obhájcům myšlenky v maximální míře umožnit ženám snadný vstup do politického dění. Mnohé překážky, které tomu brání, přitom nemusí být složité odstranit. V rámci činnosti politických stran je mi sympatický tzv. zipový systém sestavování kandidátek (žena, muž, žena, muž...). Podaří-li se o něm přesvědčit sociální demokracii coby nositelku pokrokových návrhů a vizí (která mj. vybojovala rovné volební právo), možná se časem zdaří tentýž princip prosadit uvnitř české politiky jako takové.
Česká republika je čerstvým členem Evropské unie, takže o to citlivěji vnímá nástrahy moderní demokracie i v celoevropském rámci. Snad ani nepřekvapí, že v době hromadění informací se také evropská integrace potýká s miliony komplikací, haldami papírů, rozhodnutí, stanovisek, doporučení. Samotný text evropské ústavní smlouvy je tak obsáhlý a zevrubný, že od občanů, kteří jej budou namnoze schvalovat v referendech, vyžaduje bedlivou pozornost. Nebojím se, že by se jej nepodařilo obhájit. Uvědomuji si však, že veřejnosti by se zamlouval projekt jednotné Evropy v čitelnější podobě. Nesrozumitelnost evropského konceptu ale nelze nahradit důkladnějším vysvětlováním, nýbrž jeho úpravami směrem k formám bližším státu. Evropané snadněji než stohům smluv přivyknou evropské měně, evropské vládě a třeba i evropskému prezidentovi.
Nároky technicky vyspělé civilizace, vrtkavost mediálního prostředí a slabiny politiků jsou ďábelským mixem komplikujícím politiku českou i evropskou. Tím spíš jsou na místě úvahy o pilování, zkvalitňování demokratického systému a angažování voličů v tomto procesu. Pár tezí mířených tímto směrem jsem předložil, na jiné - hledání optimálního volebního systému, reprezentaci zájmů minorit, vypořádávání se se střetem kultur, popis ekonomické či sociální dimenze - se nedostalo. S řadou z nich se však setkáte na dalších stránkách této publikace díky myslitelům z rozličných oborů.
Projekt ANO pro Evropu významně přispěl k tříbení názorů, obecné osvětě i popularizaci myšlenky evropské integrace jako demokratického a prosperujícího prostoru. Velmi si přeji, aby kvalita našeho života a jeho organizace i nadále zůstávaly předmětem otevřené diskuse, v níž se odpovědi na záludné otázky naší komplikované doby hledají nejsnáze.