Aktuality
Otevřený dopis Stanislavu Pencovi – opakované pokusy o odvolání Pavla Žáčka, ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů
17. prosince 2009, Více na www.podporaustr.cz
Milý Stando,
Tomíčkovi je naštěstí již lépe, takže jsem měla konečně možnost podívat se na kompletní přepis záznamu z rozhlasu.
Vážím si toho, že jsi mě v této záležitost kontaktoval a dal mi možnost se k ní vyjádřit. Známe se už skoro třicet let a dnes stejně jako kdykoli dřív tě respektuji jako člověka čestného a majícího ideály – a vždy jsem si vážila toho, o co ti šlo. Správně říkáš, že i mezi přáteli je možné vyjádřit nesouhlas, někdy i ostře a veřejně a není na tom nic špatného.
Ale teď si nemyslím, že je mezi námi něco, kvůli čemu bychom se měli soudně přít. Překvapilo mě, že na mě chceš podávat soudní žalobu. Hned se k tomu dostanu.
Z tvého textu mi je jasné, že ti tolik neleží na srdci ony stovky podpisů na petici Jiřího Křižana, kterou jsem také podepsala, ale narážíš na to, co jsem říkala o okolnostech vzniku páně Blažkovy původní petice v Rock Café.
Domnívám se, že každý nezaujatý člověk by souhlasil s tím, že způsob sbírání podpisů na Blažkovu petici byl opravdu zvláštní. Sám víš, že nepiji alkohol a tedy si velmi dobře pamatuji všechno, co se tu noc stalo. Nemám v úmyslu nikoho obviňovat, chci jen zdůraznit, že si vše jasně pamatuji.
Pro mnoho lidí onen večírek začal již ve čtyři odpoledne. V Rock Café byla spousta hluku, potkávali se staří přátelé a byla tam bez přehánění krásná atmosféra.
Překvapilo mě proto, že právě tady se organizuje sesazení společného přítele mnoha přítomných lidí, totiž Pavla Žáčka. Trvalo mi ovšem, než jsem pochopila, že právě o to jde.
První se mnou o té věci mluvil Petr Blažek krátce po půlnoci. Zmínil to v souvislosti s případem Josky Skalníka. Nehodlal připustit skutečnost, že fakta o Joskovi Skalníkovi jsou naprosto jasná, že byla známá už od začátku 90.let a že je dosvědčili lidé, kteří tehdy spis viděli a kterým se dá bezvýhradně věřit – totiž Jan Ruml a Jiří Křižan. Pan Blažek začal být rozzlobený a vytahoval osobní věci na Pavla Žáčka – že je špatný manažer apod… Vyzvala jsem ho tedy, aby udělal pár kroků a Pavlovi své výhrady řekl přímo do očí.
Nevím, co pana Blažka přimělo, aby ukončil svou práci v ÚSTR a proč teď tak vehementně napadá Pavla Žáčka, s kterým předtím spolupracoval, ale vidím za jeho chováním nejen racionální důvody. Měla jsem ten pocit v průběhu celého rozhovoru s ním, pak poté kdy, odmítl s Pavlem mluvit osobně, i když stál kousek od něj – a nakonec i ona podjatá otázka "co dělal pan Žáček v roce 1988", jež padla ve vysílání Máte slovo, a na niž Pavel ani neměl čas odpovědět, je v mých očích předem promyšlenou a nespravedlivou pomluvou.
Jak víš a jak je jasné i z dokumentů té doby, dělal Pavel Žáček v roce 1988 to samé jako v roce 1989 – vystavoval se velkému osobnímu riziku kvůli svým protirežimním aktivitám. Byl jedním z nejodvážnějších a nejoddanějších protikomunistických studentů. Jako student fakulty žurnalistiky a šéfredaktor Studentských listů byl nám všem skvělým šéfem, kolegou, přítelem.
Už v prosinci 1989 bojoval za uchování záznamů StB a za jejich zveřejnění, nehledě na nepříjemné důsledky z toho plynoucí. V té věci viděl dál než my ostatní. Věnoval se tomuto tématu pak soustavně s Václavem Bendou i Jánem Langošem na Slovensku.
Chci říct, že o jeho minulosti ani přítomnosti nebylo a není ani nejmenší pochyby.
Každý má právo ho kritizovat, ale nikdo nemá právo ho pronásledovat způsobem, který se mnohým jeví jako zvláštní msta.
Vím minimálně o jedné osobě, která tvrdí, že si nebyla vědoma podstaty petice, kterou podepisovala. Když chtěla z tohoto důvodu svůj podpis později Johnovi Bokovi odebrat, nebylo jí to umožněno. Můžeme najít několik desítek svědků atmosféry, ve které byly podpisy sbírány.
Autoři petice mimo jiné tvrdili, že jí Václav Havel taky podepsal, aby povzbudili ostatní k následování. Nikomu ovšem neukázali jeho jasné, písemné vyjádření, že do personálních záležitostí ÚSTR nechce nijak zasahovat.
Podstatná je i další věc, totiž že ti, co petici podepisovali, nevěděli, že je tak těsně před svoláním správní rady ÚSTR. A už vůbec ne, že na něm bude někdo žádat odvolání Pavla Žáčka.
Mám stejně jako ty, Stando, mnoho let zkušeností se sbíráním podpisů k peticím. Myslím, že mám tedy právo říct, že se v tomto případě jednalo o postup podivný. Úsilí, které třeba na mě bylo vyvíjeno, abych petici podepsala, pokračoval až do páté hodiny ranní, jak si jistě pamatuješ. Dáš mi určitě za pravdu, že jsem několikrát velice jasně prohlásila, že si nejdříve musím v klidu knihu o Občanském fóru a Joskovi Skalníkovi přečíst a také, že: "další krok, který ještě můžete udělat, bude žádost o jeho (tj. Pavla Žáčka) odvolání, což vnímám jako nebezpečný útok na existenci ÚSTR".
Proč bych to říkala, kdybych viděla, že petice v posledním odstavci již volá po jeho odvolání správní radou? Kdybych byla viděla, že přímo žádáte jeho odvolání, šla bych okamžitě za ním a řekla mu to. V textu, který jste mně dávali k podpisu, však odstavec o odvolání nebyl!
Můžeš namítnout, že jsem si petici řádně nepročetla a že jsem si měla vyžádat kopii k důkladnému prostudování - a v tom i budu muset dát za pravdu, Stando. Ale doufám, že ty připustíš, jak důkladně jsme se o práci ÚSTR společně bavili.
Jak jsem řekla pro rozhlas, neznala jsem jména osob, jež stála na papíře, který mi byl ukázán. Bylo mi řečeno, že Václav Havel a Ondřej Liška petici podepsali, ale nikdo mi jejich podpisy neukázal. Netvrdím, že všichni ti, co podepsali, byli neznámí, mluvím jen o ménech, která jsem viděla.
Kdybych viděla podpis Václava Havla, tak bych také byla viděla Václavovo zdráhání v rukopisné poznámce, o němž lidé netušili až do chvíle, kdy se objevilo na webových stránkách ÚSTR.
Petici bych ovšem nepodepsala v žádném případě, i kdyby ji přede mnou podepsal kdokoliv.
Asi si všímáš, že komentuji nejen obsah petice – s kterým nesouhlasím, ale také způsob, jakým byly sbírány podpisy v této petici - a dávám ho do kontrastu s druhou peticí, tou Křižanovou – s níž souhlasím. V druhém případě byla oslovena široká škála lidí, všichni dostali text petice písemně a nebyl na ně vytvářen žádný nátlak. Byla prostě organizována tak, jak tomu bývá zvykem. Info najdeš na www.podporaustr.cz.
Můžeš si být jist, Stando, že nemám v úmyslu jakkoli kritizovat tebe osobně. Jestli se domníváš, že jsem útočila na další signatáře nebo na tebe, napiš mi jména těch, kdo se tak domnívají a já je budu kontaktovat osobně. Myslím, že to je nejpřímější cesta, jak ukončit tuto kapitolu.
Víš, mně připadá vážná jiná věc. Žijeme v době, kdy mnoho lidí usiluje o znemožnění veřejného přístupu k pravdě o minulosti této země. Jak je vidět třeba na příkladu Slovenska, lidé poplatní starému režimu nyní úspěšně sabotují práci Ústavu paměti národa poté, co za podivných okolností zahynul Ján Langoš.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Věřím tomu stále. Myslím ale, že my všichni, kteří věříme v potřebu nejen lásky - tedy odpuštění, ale také pravdy - tedy poznání, bychom měli spojit síly. Nemyslím, že je dobrý nápad podávat na sebe soudní oznámení – vždyť tím jen uděláme radost těm, kteří už dávno chtějí archívy, spisy i celý ÚSTR zavřít.
Máš-li chuť věc ještě probrat, nebo máš-li dojem, že něco z toho, co jsem ti napsala, není korektní, domluvme si osobní setkání.