Je Evropa zralá pro Ústavu?
Ústavní smlouva je důležitý dokument, který by Evropskou unii učinil akceschopnější a demokraticky odpovědnější. Pro lidi, kteří jsou pro pozitivní a konstruktivní přístup k Evropské unii, však spor o Ústavu tvoří pouze část daleko širší agendy.
Měli bychom si v době dnešního hledání dalšího směru uvědomit, že jedním z hlavních rysů evropského společenství v posledních 50ti let jsou krize, které často vznikaly ze sporů o strukturální uspořádání a o rozpočty. Důvodem, proč se původní společenství uhlí a oceli rozrostlo z 6 členů na dnešních 25 států Evropské unie je ale fakt, že síly pospolitosti byly nakonec vždy dostatečně silné na to, aby tyto krize přestály bez ohledu na jejich příčinu. Proto také je velkorysý projekt sjednocující se Evropy považován za nejúspěšnější mnohonárodní organizaci v historii – a to i přesto, že jak říkal už jeden z otců zakladatelů Jean Monnet – "historie Evropy je historií jejích krizí…"
V této zemi zůstává hlavní výzvou přesně to, co jí bylo před dvěma lety, kdy naši lidé velkou účastí v referendu - 56% a velkou převahou - 77% hlasovali PRO členství v Evropské unii. Snažit se o to, abychom se stali členem Unie, ale od počátku znamenalo snažit se o to, aby tato země získala nové možnosti – nebyl to cíl sám o sobě. Mám obavy, že strávíme-li tedˇveškerý čas jen debatou nad smlouvami - až po tu poslední, Ústavní, pak nebudeme ani nadále schopni využít potenciálu, který nám z členství plyne a i nadále nebudeme dostatečně využívat svůj vliv na bezpočetná unijní rozhodnutí.
Jak víte, nevládní sektor se již řadu let aktivně podílí na národní diskusi k otázkám našeho členství. Vykonává také skromnou, každodenní práci, kdy poskytuje služby a informace občanům i institucím po celé republice. Domnívám se, že v tomto pro Evropu značně nepřehledném období, kdy se hledají nové cesty a neotřelá řešení, nevládní sektor musí v tomto úsilí nejen pokračovat, ale musí dokonce zvýšit svou aktivitu.
Do mírné závorky dávám, že naše země je bohužel jednou z mála zemí demokratického světa, kde role nevládních organizací ve veřejném prostoru musí být obhajována. Jistě, nevládní skupiny a iniciativy, občanská sdružení a neziskové organizace byly vždy terčem totalitních režimů, je však více než neobvyklé, aby byly tak agresivně napadány v demokracii, jako se tomu děje poslední dobou z míst nejvyšších v České republice. Přitom - vliv nevládních organizací na veřejnou debatu je všemi teoretiky uznávaným ukazatelem zdravé, vyvážené demokracie, ať už podle teorií pravicových, levicových či středových.
Představa, že politické debaty se mají účastnit jen politické strany, nebo že se mají nevládní organizace vyvarovat kritiky volených zástupců, nelze hledat v praxi ani teorii žádné úspěšné demokracie.
Také není pravda, že by organizace zaměřené na menšinové zájmy nebo na jednotlivá specifická témata podkopávala profesionální politiku. Naopak - nevládní organizace zajišťují to, že se politické strany mohou zakládat na široké bázi a nikoli úzce zájmově - a přitom mohou jednotlivé zájmy nebo témata úspěšně prosazovat ve své praxi.
Je překvapivé, že podíváme-li se na chování některých našich volených zástupců -zejména extrémně pravicových a extrémně levicových -v posledních dvou letech, vidíme málo respektu k projevené vůli lidí a občanské společnosti. Přitom referendum v létě 2003 o našem vstupu do Evropské unie bylo skutečně historicky prvním, absolutně svobodným referendem v našich dosavadních dějinách. Na rozdíl i od tak důležitých událostí - jako bylo rozdělení společného státu Čechů a Slováků nebo přijetí nové státní ústavy - bylo členství v Evropské unii masivně podpořeno přímo občany a má tedy nezpochybnitelný mandát.
Přesto jsme svědky trvalých snah již zmíněných stran o negativní, destruktivní přístup k Evropské unii. Je třeba si říci jasně, že právě tento přístup naši národní pozici soustavně poškozuje. Ještě před krizí, v níž se dnes nacházíme společně, ostatní členské země hleděly s překvapením na zprávy a prohlášení vycházející od nás, a ptaly se, zda chceme opravdu být členy Unie, když o Unii nedovedeme říci téměř nic pozitivního.
První evropské volby u nás byly studenou sprchou - v evropském parlamentu máme snad nejvíce euroskeptickou delegaci vůbec. Zatímco negativní chování člověk od komunistů téměř očekává, to, že nikdo z vedení ODS se neodváží odchýlit od stranické proti-evropské a momentálně také proti- ústavní linie je takovým důkazem uniformity a netolerance, kterou stěží najdeme u jiné větší strany v Evropě. Vždytˇnapříklad i britští Konzervativci mají mezi sebou některé zasloužilé členy, kteří evropskou Ústavu veřejně podporují...
Jak se svým členstvím v Evropské unii naložíme, včetně toho, jak se postavíme k velkým evropským tématům, je zásadní otázkou nejen pro politické elity, ale pro širokou veřejnost a nevládní organizace by měly v této diskusi hrát aktivní roli.
Domnívám se, že by měly být aktivní zejména ve dvou směrech:
- Především - nevládní sektor by měl vytvořit prostor pro velkou část z těch 77% lidí, kteří hlasovali pro vstup do Unie, a kteří se buď nechtějí ztotožnit s žádnou politickou stranou - anebo mají za to, že Evropa by neměla být jen čistě stranickou záležitostí. Jak se mnohokrát ukázalo v ostatních zemích, Evropa může být sdíleným prostorem pro lidi různých politických orientací. Diskuse o evropských otázkách nemusí být nutně jen věcí obvyklé stranické politiky. V mnoha malých nebo středně velkých zemích funguje tradice společného postupu v pro- evropských politice, která jde napříč politickými směry a která je založená na spolupráci mezi vládou a nevládními organizacemi. Vychází se přitom z toho, že nevládní sektor může v mnoha oblastech vytvářet to, co je pro vládu těžší – širokou, otevřenou platformu názorů, na které se mohou potkat různé skupiny, sdružení i jednotlivci.(Jsou to právě nevládní organizace, které umožňují rozšiřování a prohlubování debaty o evropských otázkách. A to včetně debaty o případném přijetí euroústavy či pořádání kampaně, pokud skutečně dojde k uspořádání referenda.)
- Za druhé – myslím, že je třeba podpořit nevládní organizace, které aktivně zastupují konkrétní, specifické skupiny obyvatel a zajišťují informace o tom, jak jim může být Unie nápomocná - například v otázkách sociálních a ekonomických. VždytˇEvropská unie mimo jiné stanovuje rámec zákonů a finanční podpory, který tvoří snad nejucelenější systém, poskytující skutečnou pomoc lidem jakýmkoliv způsobem handicapovaným nebo znevýhodněným. Stejně tak politika rovných příležitostí, společný boj proti nezaměstnanosti nebo snaha o celoživotní vzdělání jsou typickými oblastmi, které odlišují model evropský od jeho konkurentů v Asii či Americe.
Stejně tak je tomu v oblasti rozvoje regionů – jestliže budoucí Evropa má být Evropou regionů, neobejde se to bez přímé účasti různých občanských skupin z různých členských zemí, které spolu budou pracovat na tom, aby se jejich regiony úspěšně rozvíjely a spolupracovaly přitom s těmi, kteří se s podobnými problémy popraly třeba před nimi.
Na závěr mi tedy dovolte jedno konstatování a jedno přání – jako v každé demokracii, i v té naší je role nevládního sektoru nezastupitelná. A v dobách krizí je zřejmě ještě důležitější než v dobách klidu.
A přání? Doufám, že se podaří vytvořit širokou pro- evropskou platformu, na které se potkají snahy pro- evropské vlády, ostatních pro –evropských politických sil a nevládních organizací.
Jsem ráda, že naše pozvání dnes přijala Petra Mašínová a myslím, že dosavadní činnost její i jejího týmu je dobrým znamením do budoucnosti.
Děkuji vám za pozornost!
Červen 2005 MMP