Aktuality

Za Václavem Havlem…

Je poslední neděle před vánoci, hodně smutná. Václav Havel dnes zemřel.

Zavírám oči a zkouším, jaká vzpomínka se mi vybaví nejrychleji, protože to bude ta pravá.

A vrací se pořád jedna, tak vám ji popíšu.

Stávkující studenti vysokých škol se v listopadu a prosinci 1989 scházeli každý den v Karlově ulici na Starém Městě v Praze – v divadle Disk. Probíraly se zprávy z jednotlivých stávkujících fakult, novinky z jednání u kulatých stolů i to, co se chystá v příštích dnech.

Jednoho studeného tmavého dne se rozproudila diskuse o tom, koho by si vysokoškoláci ideálně představovali jako československého prezidenta. K mému překvapení padala různá jména – Alexander Dubček, Valtr Komárek, Čestmír Císař, ale když jsme řekli – a co Václav Havel? – zavládlo trapné mlčení. Toho vůbec neznáme… Ten snad zrovna vylezl z vězení, ne?... To by lidi nevzali, kdybychom navrhovali Václava Havla…To je opravdu už moc… zaznívalo z rozpačitých řad.

Uvědomila jsem si, že ho hájí jen ti, kteří ho znali osobně z doby před 17. listopadem – Jiří Dienstbier ml., Marek Benda, já... Taky bylo jasné, že nemá cenu bojovat za nepřítomného, abstraktního Havla. Obula jsem teplé kozačky, z kterých jsem v těch dnech skoro nevylézala a běžela jsem do Laterny Magiky, kde sídlilo Občanské fórum. S pomocí Dagmar, manželky Ivana Havla, jsem Václava našla a rychle mu vylíčila, že podporu studentů zdaleka nemá jistou, že by to byl nešťastný spor mezi OF a studenty, kdybychom házeli jména různých kandidátů a že zkrátka musí okamžitě, teď hned, do Disku!

Trochu se ošíval, nebyla mu moc příjemná představa, že se bude ucházet o přízeň mladíků a slečen, které nikdy neviděl, nakonec se nám ho ale s Jiřím Dienstbierem starším podařilo přesvědčit a ve třech jsme vyrazili – z Jungmannova náměstí do Karlovy ulice to naštěstí nebylo daleko.

Když vešel, zavládlo překvapené ticho. Když si vzal dřevěnou židli a sedl si úplně sám, co nejblíže ke studentům až na okraj pódia, upřely se na něj všechny oči. Když začal přerývaně vysvětlovat, že by se rozhodně nechtěl nikomu vnucovat a že úplně chápe, proč ho nechtějí, začali se někteří usmívat. Za chvíli se už smál celý sál – tak on ten Havel přišel, aby nám řekl, že ho nemáme chtít a že on by se taky nechtěl. To je opravdu kuriózní způsob kampaně…

Nevím přesně, co se stalo nebo jak se mu to podařilo, ale jako mockrát předtím, Václav si získal srdce svých posluchačů ne proto, že by byl dokonalý řečník nebo zapálený ideolog. Spíš proto, že byl tak hodně svým posluchačům podobný – byl utahaný, rozcuchaný, kouřil nervózně, povzbuzoval se kávou, aby neusnul za pochodu a přitom pořád opakoval, že to musíme vydržet, že i on to musí vydržet, protože potom, potom, už brzy, se všichni pořádně VYSPÍME. Řekl nám to spiklenecky, slibně se přitom usmíval, představa několikahodinového spánku byla v těch dnech opravdu největší odměnou.

Jak to dopadlo, víte. Václav Havel se stal kandidátem na prezidentský úřad za stávkující studenty, pak za celé Občanské fórum a vysoké školy se podílely na jeho první volební kampani.

Kdykoliv jsme se pak potkali, smáli jsme se – tak co, jak jsi se vyspal? A co ty, jak jsi se vyspala? Jsem Pánu Bohu vděčná, že mohl zemřít ve spánku.