Aktuality

Václav Havel, Evropan

Karel Čapek zemřel na vánoce roku 1938 s pocitem, že na Evropu a Československo se valí katastrofa. Přesto dokázal své ženě Olze říci:

“ Těžko se vám bude dýchat v příštích měsících a letech, skoro tak těžko jako teď mně. Ale to přejde … musí. Protože je to proti lidské přirozenosti!“

Václav Havel nás opustil před vánoci temného roku 2011. V posledním rozhovoru stačil ale říci:

“ Změna k lepšímu dříve či později přijde, tím jsem si jist … lidé chtějí něco jiného. S levicí či pravicí to celkem nesouvisí.“

Zemřel ve chvíli, kdy Evropa a my s ní stojíme znovu na těžké křižovatce. Rozhodujeme se na dlouhá léta dopředu. Kým jsme, kam patříme, kam chceme jít. A jako vždycky v naší historii střetá se v této zemi myšlení otevřené, pro-evropské, solidární - s tím do sebe uzavřeným, malým a sobeckým.

Ideály humanitní vyžadují hodně času a hodně energie. Řešení technokratická se nabízejí jako rychlá a praktická. Po dvaceti letech ale vidíme, že jsou velmi krátkozraká a že s nimi nevystačíme.

Proč jsme tak upřímně nešťastní, že odešel Václav Havel?

Protože za nás uměl vyjádřit to, co podvědomě cítíme – tato země je už 22 let zase naše země, z této země se už neutíká - a tato země patří do Evropy. Viděl nás Čechy jako velký národ, protože nás viděl jako Evropany – tedy ty, pro které solidarita, soucit a spravedlnost nejsou prázdnými slovy. Věřil, že každý z nás je může pochopit a každý z nás je může bránit.

Ve všech obdobích svého života byl Václav Havel s umíněností sobě vlastní Čechem i Evropanem zároveň – jako dítě ve vzdělané, kosmopolitní rodině, jako mladý spisovatel v roce 1968, volající po svobodě a demokracii, jako generační druh Jana Palacha, který pochopil jeho čin jako výzvu k akci, jako tvůrce a mluvčí Charty 77, která se obracela k evropským ideálům rovnosti, volnosti a bratrství, jako vězněný spisovatel, kterému rozuměli za hranicemi často lépe než doma, jako odvážný, citlivý člověk, který v roce zázraků, tedy v roce 1989, vyřkl naše největší heslo - Zpátky do Evropy!

Věděli jsme všichni, ale on to zformuloval – naše cíle jsou jen dva, ale obtížné:

1. Musíme zajistit vojenskou bezpečnost Československa a České republiky urychleným rozpuštěním Varšavské smlouvy a členstvím v NATO,

2. Musíme zajistit naši politickou a kulturní bezpečnost rychlým vstupem do Evropské unie, než se její dveře zase na dlouho zavřou.

Byl ale ochotný věnovat svůj čas, peníze a energii i na velmi praktické prosazování těchto cílů – když jsme v roce 2002 před referendem o vstupu ČR do EU zakládali sdružení ANO pro Evropu, věděl dobře, že bude mít práci navíc - že bude muset jezdit po městech a vesnicích, že bude muset mluvit a psát, že důležití lidé z  Evropy budou chtít vidět hlavně jeho. Věděl, a přesto souhlasil, byl s námi věrně jako náš čestný předseda do včerejšího dne.

Proč dnes čteme T.G.Masaryka, Ferdinanda Peroutku, Huberta Ripku nebo Václava Černého? A proč naše vnuci budou číst Jana Patočku, Václava Havla nebo Jiřího Dienstbiera?

Možná proto, abychom si my i oni s pobaveným údivem připomněli, že naše „budování státu“ bylo vždy spojeno se „sněním o Evropě“. V roce 1918 stejně jako v roce 1989.

Také proto, že ti, kteří náš stát budovali, vždycky pevně věřili v jeho evropskou identitu a propojenost s ostatními evropskými národy. Naopak ti, co tento stát v minulosti zneužívali a ohrožovali, zaštiťovali se vždy údajnými národními, rozuměj českými zájmy.

Václav Havel dobře cítil, že náš svět se znovu otřásá v samých základech. Všechny jistoty se kolem nás hroutí. Žádný konec historie nenastal, naopak. Historie nám Čechům, nám Evropanům, nám lidem neúprosně klade stále stejné otázky.

A protože Václav Havel už s námi není, musíme si teď už sami připomínat jeho slova: “Nestačí mít velké ideály a krásné sny. Slova mají jen tehdy smysl, jsme-li ochotni za ně ručit činy.“

Monika MacDonagh-Pajerová, vysokoškolská učitelka

Vánoce 2011