Články

Monika MacDonagh-Pajerová: Odkaz Václava Havla (MF Dnes)

Co budeme dělat?

Od té nedělní zprávy uběhlo už několik dní a smutek spíš narůstá.

Od prvních myšlenek na něj a lítosti pro něj – Václav už si s námi nesedne spokojeně ke stolu, neobjedná si svoje jedno pivo, nezapálí si se šibalským úsměvem cigaretu a neřekne dychtivě: „ tak se na to podíváme, s tím se určitě dá něco dělat!“.

Rád nejdříve vyslechl ostatní, pro sebe si třeba půl večera analyzoval situaci, a pak tiše řekl:“ jestli dovolíte, já bych to trochu shrnul…“, načež podal dokonalý popis problému, hned navrhl, jak ho řešit a jak krok po kroku postupovat. To už jsme se všichni vesele usmívali, protože z našich útržků on postavil celek, tedy scénář asi – a my věděli, co dělat.

Přistihuji se, že po pár dnech, kdy ještě k jeho mrtvému tělu chodí zástupy lidí a jeho duše nás odněkud laskavě sleduje, říkám si spíš: „Pane Bože, co my teď budeme dělat?“.

Rád vysvětloval, že lidé jeho generace jsou, řečeno s Karlem Krylem, dědici Jana Palacha.

Po mnoha rozhovorech s přáteli i neznámými lidmi mám od té černé neděle pocit, že lidé naší generace jsou dědici Václava Havla. (Jeden kamarád z Olomouce mi dokonce napsal – cítím se jako sirotek).

Jak s takovým duchovním odkazem naložit?

Asi dělat to jako on – srovnat si v hlavě, co doopravdy chci a co vážně nechci. A pak jít za tím něčím, co je pro mě, co je pro nás, skutečně důležité. Soustředit se, neuhýbat, nenechat se rozptylovat nalevo ani napravo, nenechat se koupit, nenechat se zastrašit.

Pevně stát za svým. Ale současně, a to je nejtěžší, stále si klást otázku, jestli ještě pořád jdu po rovné cestě.

Co ještě? Umět se sám sobě čas od času srdečně zasmát, jak to dokázal Václav Havel!

Monika MacDonagh-Pajerová, vysokoškolská učitelka, vánoce 2011