Články
Je nejvyšší čas přestat si brát Evropu za rukojmí české politiky
Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu potvrzuje, že extrémní menšinové názory na Lisabonskou smlouvu jsou zcela neopodstatněné. Žádné důmyslné spiknutí proti české státnosti neexistuje a smlouva odpovídá založení Evropské unie, jejíž občanství si lidé zvolili v dosud jediném svobodném referendu v našich dějinách. Když Václav Klaus využil svých prezidentských pravomocí, aby jmenoval většinu soudců Ústavního soudu, označil je za nejlepší odborníky na právo v této zemi. Když se jednomyslně shodli a odmítli jeho národovecké argumenty, jejich rozhodnutí popírá.
Diskuze o Lisabonské smlouvě je uměle prodlužována kvůli mocenským bojům uvnitř politických stran a zneužívání prezidentského úřadu člověkem, který by měl národ spojovat, nikoliv ho rozdělovat. Přitom výmluvy proti ratifikaci smlouvy už Česká republika nemá. Poslední zoufalý argument Václava Klause, že bychom měli počkat, až smlouvu ratifikuje jiný stát, tedy Irsko, vyvrací jeho vlastní tvrzení, že bychom se měli zabývat pouze vlastní suverenitou, a potvrzuje, že je schopen říci cokoliv, aby Unii diskreditoval. Vidím v tom konec procesu postupného upadávání prezidentského úřadu od deklarovaného zástupce všech občanů v Česku až po zastupování posedlosti jednoho člověka.
Čeho je moc, toho je příliš. Teď je povinností našich volených zástupců dát věci do pohybu a uplatnit 6. února svůj nezávislý mandát, abychom během našeho předsednictví mohli vystupovat nikoli jako notorický potížista, ale jako konstruktivní člen Evropské unie. Do té doby bude mít dost práce premiér Topolánek na pravici a šéf opozice Paroubek na levici, aby nejen přesvědčili své vlastní straníky, ale také nejbližší "koaliční partnery", ať už současné či budoucí.
Za tři týdny převezme Česká republika předsednictví Rady Evropské unie. Základními předpoklady pro úspěšné předsednictví jsou profesionalita a spolehlivost během jeho vedení. Jádrem téměř každého rozhodnutí Rady je konsenzus, nikoliv konflikt, a předsednictví je pro dosažení shody klíčové. Pouze zvládnutím těchto základních mechanismů lze ovlivnit agendu Rady směrem k vlastním postojům předsedající země. To platí pro malé země stejně jako pro velké a minulost ukazuje řadu malých zemí, které byly schopné vést Radu velmi efektivně.
Česká republika si v Unii vysloužila nevalnou pověst, protože nebyla schopná si vytvořit opravdová spojenectví a je nekonzistentní ve své evropské politice. Jen pro příklad - hlasováním v roce 2003 ve prospěch členství v EU jsme se mimo jiné zavázali k přijetí eura v co nejkratším možném časovém horizontu, nicméně přes tento jasný závazek nepodnikla vláda žádná skutečná přípravná opatření ani nestanovila jasný termín pro jeho přijetí. Zejména vláda premiéra Grosse v roce 2004 způsobila velké škody - zakotvila náš typický přístup k evropským záležitostem: silná slova doma a neschopnost v zahraničí.
Pokud Václav Klaus skutečně věří, že předsednictví Rady EU je nepodstatné, měl by se do něj přestat vměšovat. V České republice nemáme prezidentský systém a proto vláda, nikoliv prezident, určuje podle české Ústavy evropskou politiku a měla by využít rýsující se shody napříč politickými stranami v celé Evropě. Měla by trvat na dříve deklarované snaze o prosazování jasného a otevřeného programu předsednictví namísto prosazování stranických zájmů. Předsednictví je šancí ukázat, nakolik je naše veřejná správa profesionální, a zvýšit důvěryhodnost České republiky.
Lisabonská smlouva už by nás neměla odvádět od plnohodnotné spolupráce s Evropou a od řešení mnohem závažnějších otázek, které zejména teď, v době celosvětové krize, naléhavě vyžadují naši pozornost.