Články
Od nadějí jara 1968 k ideálům listopadu 1989
Moje první dětská vzpomínka na hrozný strach se týká srpna 1968 a okupace. Byly mi necelé tři roky, seděla jsem na klíně své maminky v autobuse plném vyděšených lidí a stáli jsme obklopeni ruskými tanky na náměstí v Brandýse nad Labem. Rodiče studovali pedagogickou fakultu a jeli jsme zřejmě do školy ze Staré Boleslavi, kde moji rodiče sehnali krátce předtím podnájem.
Pamatuji si vojáky, kteří zastavili autobus a kontrolovali všem doklady. Že byli zpocení a páchli špínou. Že byli překvapivě mladí a přesto vzbuzovali veliký strach. Cítila jsem, jak se mamince třesou kolena. Z okna jsem viděla tanky a transportéry, shluky lidí, zmatek a nervozita panovaly na celém náměstí. Kupodivu si nepamatuji, kdy se autobus znovu rozjel, ale třesoucí se kolena svojí maminky jsem nezapomněla nikdy.
Myslím, že mýtus roku 68 byl součástí identity celé naší rodiny do té míry, že mi na tom nepřipadalo nic zvláštního. Věděla jsem jen, že ve škole ani jinde na veřejnosti se o "osmašedesátém" nesmí mluvit a že by se rodiče moc zlobili, kdybych "něco" prozradila. To něco byla třeba skutečnost, že rodiče se potkali začátkem 60. let na gymnáziu v Mělníku a že o rok níž studoval nenápadný tichý chlapec z blízké vesničky Obřízství. Byl to Jan Palach… Řekli mi později, že ho znali jen zběžně, snad chvíli chodil veslovat na Labe jako můj tatínek a jeho bratr Alan.
Později studoval filozofickou fakultu v Praze a poté, co se upálil, měli jsme doma – tou dobou už v Neratovicích u Mělníka - fotografie z jeho pohřbu. Jako každé dítě, měla jsem ke smrti vytěsňovací postoj typu "zemřít musí být hrozné- ale naštěstí umírají jen velmi staří lidé - a moji rodiče jsou tak mladí - tedy mi jistě brzy nezemřou". To mi ovšem nebránilo, abych občas v noci chodila kontrolovat, jestli jsou ještě naživu a jestli opravdu jen spí. To, že Neratovice a Mělník a Obřízství byly v rozsahu pár kilometrů od sebe a že celá ta polabská krajina měla v sobě vždycky něco krásného a melancholického, jen podtrhovalo můj pocit, že Palach musel být velmi neobvyklý mladý člověk. Zneklidňovalo mě, že byl o rok mladší než moji rodiče a přesto zemřel. A dokonce dobrovolně, v hrozných bolestech… otázky, zdali bych něčeho takového byla i já schopna, jsem se nezbavila až do listopadu 1989.
Další "něco", o čem se nesmělo mluvit, ale samozřejmě to patřilo do vybavení naší domácnosti, chalupy strýčka Alana i chalupy mých rodičů, byly noviny a časopisy z let 1967- 1968 - 1969. Zažloutlé, mnohokrát čtené a půjčované, pečlivě schované v krabicích na půdách – Literárky, MY 67 a 68, Reportéry… s těmi jsem trávila hodiny a hodiny, zalezlá na těch půdách, ztracená v čase. Zajímavé bylo, že s rodiči jsem se o své četbě nebavila, oni se neptali, tvářili jsme se, že si zkrátka jako obvykle čtu a bylo nevysloveně jasné, že o tom nebudu nikomu vyprávět.
Těch osm měsíců svobody a naděje mezi lednem a srpnem 68 vystupovalo ze zažloutlých stránek se zázračnou živostí a já jsem brzy měla pocit, že tajemné postavy Dubčeka, Smrkovského, Černíka, Kriegela, Mlynáře, Hájka, Vaculíka, Kubišové a dalších vlastně důvěrně znám. Přesto, že ve škole ani jinde se nesměla jejich jména ani vyslovit! Moji oblíbenci byli Kriegel – protože "to" nepodepsal a Kubišová, protože byla mladá a krásná žena a přesto s "tím" vysovila nesouhlas. Také se mi líbili Procházka a Dienstbier a Hochmann, protože na fotografiích u článků působili fešáckým, elegantním, sebejistým dojmem. Obdivovala jsem je zpětně, chtěla jsem je v budoucnu poznat, chtěla jsem být jako oni. (Když jsem později jako vyděšená studentka filozofické fakulty poprvé potkala Václava Havla a Jiřího Dienstbiera a starého profesora Hájka a vtipného Rudolfa Battěka a stále krásnou Martu Kubišovou a stále energickou Jiřinu Šiklovou, byla jsem šťastná a šla bych s nimi až na konec světa).
Protože tatínek i jeho bratr velmi brzy v sobě objevili talent a vášeň pro fotografování (asi inspirace dědečkem kameramanem Janem Rothem, který jim koupil první fotoaparáty), byla jsem v dětství a mládí obklopená fotografiemi zajímavých lidí ještě z jiného okruhu – Otakar i Alan byli nadšenými posluchači a neúnavnými návštěvníky rockových a jazzových koncertů, sběrateli těžko dostupných gramofonových desek a ostupem času se s některými muzikanty oné slavné generace 60. let spřátelili. Československo bylo okupované, ale Vladimír Mišík, Radim Hladík, Viktor Sodoma, Martin Kratochvíl, Michal Prokop nebo Marián Varga ještě stále vystupovali, dívky po nich šílely a svou hudbou, oduševnělými tvářemi, dlouhými vlasy, korálky a vyšívanými košilemi, obklopeni vůní odvahy a cigaretového dýmu, zosobňovali další "něco" – svobodu, mládí, krásu, touhu… (Když jsme po zákazu všech kapel a muzikantů, kteří se odmítli přizpůsobit režimu, běhali jako gymnazisté po Praze a psali na zdi "nechte hrát Mišíka" cítila jsem zvláštní osobní zadostiučení).
Vždyť to já jsem se jako pětiletá holčička s pampeliškami na hlavě objevila na přebalu desky Blue Effectu, kde Vladimírovi Mišíkovi tak nadějně vlaje pestrobarevný šátek na krku. Na desce Mariána Vargy, který sedí v parádním křesle s malou holčičkou v našem obývacím pokoji je už smutek daleko přítomnější. Spala jsem prý také s fotografií Viktora Sodomy a když jsme ho jednou s tatínkem potkali, měla jsem starost, že mu v tom sexy kožíšku na nahém těle musí být zima. Když mi řekli, že ti moji oblíbenci teď už nemohou zpívat a já už nebudu na koncerty nikoho doprovázet, vrtalo mi v hlavě, co může mít kdo proti takovým milým mladým lidem. Ještě přijela tehdejší polská hvězda Marila Rodowicz, kterou pak tatínek doprovázel na turné a dokumentoval její obrovský úspěch v tehdejším Československu, Polsku, východním Německu, ale už přituhovalo. Jenom ve vinohradském bytě se pak léta pouštěl Czieslaw Niemen a Jazz Q a na nepovolené gramofonové burze v Italské ulici občas sebrali tatínka se strýčkem, když se pokoušeli vyměnit Boba Dylana za Leonarda Cohena nebo Jazz Q za Blue Effect nebo Karla Kryla za Jaroslava Hutku.
Od roku 1971 jsme bydleli v Praze, normalizace byla v plném proudu a už se sebezáchovně tvořily ostrůvky svobody, do kterých se mí rodiče a strýček Alan zapojovali – maminka přes studium psychologie, tatínek přes výtvarníky a fotografy, strýček přes muzikanty a herce. Mnoho přátel jim odešlo do emigrace, to bylo další tajemné "něco", o čem nebylo radno mluvit, pár přátel jim ale zůstalo a snažilo se vnější realitu ignorovat až kam to bylo možné. Proto tehdy zejména v Praze vznikaly bizarní spolky Zlatá Praha a Spolek Pohodlí a Turas – turistický oddíl mladých lékařů a jejich přátel. To, co se nesmělo na veřejnosti, realizovalo se v soukromých bytech a na chalupách – nacvičovala se divadelní představení, organizovaly se soukromé výstavy, pořádaly se koncerty ve stodolách. Když jsme ve škole probírali národní obrození 19. století, chtělo se mi vykřiknout "to je jako na statku v Řepčicích nebo na mlejně u Karáskových!".
Pak jsem jednou já, pokoutná čtenářka Dekameronu, v jeho deskách našla na tenoučkých průklepových papírech první prohlášení Charty 77 a seznam prvních signatářů. Mnohé jsem přes rodiče znala a najednu mnou projel ledový strach podobný tomu v autobusu v Brandýse nad Labem. Nerozuměla jsem přesně, co vlastně luštím v bůvíkolikáté kopii, ani co čeká ty, kteří už podepsali, ale bylo mi jasné, že začíná něco hodně vážného… Zatýkání, domovní prohlídky, výslechy, hlídání chartistických dětí těmi, kteří jako moji rodiče v tom naplno nejeli, to byla pak každodenní realita. Myslím, že moje dětství definitivně skončilo v létě 1980, kdy se můj milovaný Svatopluk Karásek vrátil z výslechu v Praze na mlýn u Ledče nad Sázavou, kde jsme trávili poslední nejkrásnější prázdniny. Usedl ztěžka k ohni, kde jsme se choulily my děti a když jsme škemraly, aby zahrál na kytaru, řekl temně: "děti, praskla struna".
Kytara byla v pořádku, to jen Sváťa pochopil, že příště už se na ty estébáky možná vrhne. Sváťa, Stáňa a jejich tři děti včetně malinké Kikinky se vystěhovali do Švýcarska, Jonákovi do Kanady, Tominovi do Británie, mnozí do Rakouska… Cítila jsem se strašlivě opuštěná, když jsme se loučili s kamarády, bylo to jako loučení navždy. Navždy, navždy...Moje sestra Kateřina a Adéla Karásková nám nedávno vyprávěly, jak si ten poslední den před odjezdem do neznáma napustily u nás vanu. Tekla ale jenom studená voda a tak tam ty dvě děti seděly, cvakaly zubama a plakaly. Jako by všechno skončilo, život se zastavil, každý zůstal sám se svým strachem.
Když všichni odjeli, začali jsme s přáteli nosit černé šaty, poslouchat temnou hudbu a číst bezútěšné kafkoidní příběhy. Byli jsme ti, co zůstali. Ti, co nic nečeká. Ti, pro které všechno skončilo, než vůbec kdy začalo.
Přišly první výslechy – StB na mě založila první svazek v mých šestnácti letech a několik dospělých lidí se zabývalo léta tím, že sledovali, vydírali, neurotizovali bezvýznamnou malou holku. Důvod? Učila jsem v tajných kurzech lidi kolem Charty 77 angličtinu a když moje "nadřízená" Jana Převratská emigrovala do Kanady, kurzy jsem převzala. Teprve dnes, při procházení těch absurdních svazků mi dochází, že pouhá znalost angličtiny byla nežádoucí u lidí, kteří přece neměli mluvit, neměli psát, neměli existovat.
Radikální zlom nastal na filozofické fakultě – situace venku byla v 80. letech mimořádně mrazivá, ale moji profesoři byli kromě ideologů moci Rzounka a Hrocha také úžasní Miroslav Jindra, Radoslav Nenadál, Martin Hilský… Každý den jsem jim byla vděčná za pocit naděje, který se mě zmocňoval, když jsem stoupala po velkém schodišti, které vedlo k vědění, k žertování, k pocitu pospolitosti. Také jsem rychle našla spřízněné duše, roztroušené po jiných katedrách – Jan Dus, Josef Brož, Jana Hybášková, Vlasta Ježek, Milan Hejl, David Zelinger... Četli tajně, to co já, poslouchali stejnou zakázanou hudbu, chodili také na nepovolené výstavy a koncerty. Cítila jsem ohromnou úlevu, už jsem nebyla sama!
Začali jsme se chovat, jako kdyby nám někdo řekl: "mládeži, máte strašně málo času, teď mačkám stopky a vy dělejte, co umíte". Založili jsme studentský časopis Situace, když nám ho zakázali, stala se z něj mysteriozně se vynořující a zanořující nástěnka. Navázali jsme kontakty s ostatními fakultami a zjistili neuvěřitelné – na medicíně byl časopis EM kolem Tomáše Drábka a Václava Sineviče, na AMU slavná Kavárna AFFA kolem Martina Mejstříka, Andrey Sedláčkové, Igora Chauna, Petra Jarchovského a Yvony Krezmannové, na žurnalistice Studentské listy kolem Pavla Žáčka, Václava Bartušky, Kláry Pospíšilové a Věrky Krincvajové, v Brně Revue 88-89 kolem Martina Pavelky a Jiřího Voráče. Tam, kde nebyly časopisy, byli lidé jako my! Marek Benda a Jiří Dienstbier ml. na ČVUT, Šimon Pánek na přírodovědě, Jan Vild na právech, Dana Bérová na ekonomii. A co teprve "šílení" divadelníci Michal Dočekal, Pavel Lagner, Dan Větrovský, to bylo naše radikální křídlo, které přece každá revoluce musí mít…
Založili jsme STIS (Studentské tiskové a informační středisko), kde se redaktoři a spřátelení kolegové každý čtvrtek scházeli. Tam jsme se radili, kdo co vydá, jaká výstava se udělá, tam jsme zvali lidi, kteří neměli existovat – z Charty, z Vonsu, z Nezávislého mírového sdružení. Tam jsme podepisovali Několik vět za propuštění Václava Havla a tam jsme pak naplánovali demonstraci na 17. listopadu 1989. Kontinuita, odkazy na minulost, využívání všech možných výročí, to byla naše pracovní metoda – schovávali jsme se za data z minulosti, abychom přežili v přítomnosti. (Účast na první demonstraci na Škroupově náměstí jsme vysvětlovali Dnem lidských práv, demonstrace na Staroměstském náměstí výročím založení republiky v roce 1918, 17. listopad zavražděním Jana Opletala fašisty v roce 1939). Byla samozřejmě data, podle kterých jsme se řídili, ale nahlas je nevysvětlovali – každý 21. srpen byl připomenutím okupace 1968, lednové týdny hrozivě volaly "nezapomeňte na upálení Jana Palacha v lednu 1969 na Václavském náměstí". Byl jako vy, student, mladý, nadšený, zemřel, aby vás probudil…
Vlastně když o tom teď přemýšlím, zdá se mi, že moje pečlivě vedené deníky ukazují na "nesplněný úkol" v roce 1988. Věděli jsme, že je dvacáté výročí něčeho naprosto určujícího pro naši generaci. Věděli jsme, že našim rodičům rok 1968 způsobil hrozné trauma, z kterého se někteří už nikdy nevzpamatovali. Uvědomovali jsme si i to, že my zlomenou páteř ještě nemáme a hlavně - že řada je na nás. Jako když vám chybí zápočet nebo zkouška z významného předmětu, tak jsem se cítila na konci roku 1988. Ano, dělali jsme, co jsme mohli a uměli, ano, vodní děla nás proháněla v srpnu i v říjnu, ale bylo to pořád těch samých pár stovek lidí! Už jsme se osobně znali, tak málo nás bylo.
Myslím, že spolu s mezinárodním kontextem to byl právě tento pocit frustrace a "nesplněného úkolu", který nás bičoval k větším rizikům – Palachův týden 1989 byl ostrý, měla jsem opravdu velký, fyzický strach. Vyloučení z fakulty se zdálo nevyhnutelné, hrála jsem o čas. Přes Olafa Nicolaie a jeho přátele v Lipsku jsme navázali kontakt s tím, co mělo být později Neues Forum – na lipské pondělní demonstrace jsme se s Martinem Mejstříkem vydali nalehko – on s fotoaparátem, já s blokem. Otázka jediná – jak se vám proboha podařilo dostat na náměstí tisíce, desetitisíce lidí, když my ztěží přemluvíme pár stovek přátel a nadšenců?
Na Lipsko 1989 nezapomenu do konce života. Tramvaje jezdily jako jindy, spadané listí vonělo jako každý podzim, v evangelické faře nám dali matrace a kávu jako obvykle. Ale něco nového, "ěco" viselo ve vzduchu. Seděli jsme v kruhu, ostatní kouřili, já jsem obdivně zírala na svého přítele Olafa – byl přece vždycky opatrnější než já – a teď najednou byl ve středu toho dění, zničeho nic počítal s nejhorším a co víc – byl na to hrdý. Styděla jsem se za nás, nešikovné Čechy, ve vlaku jsme si s Matinem krutě uvědomovali, jak hodně pozadu v Praze jsme.
Rychlost, kterou pak události v Praze nabraly, byla rychlostí víru malstroemu – a jsem přesvědčená, že podvědomá myšlenka na rok 1968 ovlivňovala všechno – u těch, kteří ho v dospělém věku zažili, i u nás, kteří jsme jím byli nevědomky utváření. Vždyť jak jinak vysvětlit, že ta takzvaně znormalizovaná společnost najednou ztratila veškeré zábrany a kvůli pár zbitým studentům se na náměstí vyřítili po tisících jejich rodiče, jejich prarodiče, lidé, kteří už zdánlivě nedoufali v nic? Jak vysvětlit, že najednou každý věděl, kdo byl Alexandr Dubček, který přece žil v ústraní a strávil dvacet let pěstováním své milované zahrádky? Kde se vzaly najednou ty přesné popisy statečného chování Františka Kriegla v Moskvě? Kdo popsal pražské zdi číslicemi 68-89, které vyjadřovaly všechno?
A hlavně, jak to, že všichni, kdo byli nějak spojeni s rokem 1968, měli najednou jasnou, nezpochybnitelnou důvěru všech lidí? Léta přecházeli znormalizovaní lidé na druhou stranu chodníku v hrůze, že by mohli některou z postav roku 1968 nebo Charty 77 potkat tváří v tvář. A najednou byli miláčky národa! Václav a Ivan Havel, Jiří Dienstbier, Dana Němcová, Jiří Ruml, Petruška Šustrová, Petr Pithart, Jiří Hájek, Václav Benda, Jiřina Šiklová, Radim a Martin Paloušovi, Eda Kriseová, Luboš Dobrovský, Jaroslav Šedivý, Rita Klímová, Václav Malý… a ti mladší – Jan Ruml, Saša Vondra, Hanka Marvanová, Vladimír Mlynář, Jana Petrová, Jáchym Topol… Připadala jsem si jako ve snách, že tito lidé se nenuceně procházejí po Laterně Magice, vystupují na tiskových konferencích, jezdí s námi do krajů a do továren, později dokonce mluví do rozhlasu a televize! To, že dvacet let trpěli, byli věznění a umlčovaní, to z nich udělalo svědomí národa.
A oni se přitom chovali tak kouzelně skromně a neokázale – Jiří Dienstbier ještě pár dní chodil do kotelny, protože v tom nechtěl kolegy najednou nechat, Jiřina Šiklová se po dvaceti letech dostavila na naši fakultu z nemocnice, kde právě domyla toalety a podlahy, Jaroslav Šedivý mi ještě po čase se zaujetím vyprávěl, že v jejich partě myčů oken byl opravdu pečlivý Miloslav Vlk – pozdější pražský kardinál.
Představa kolaborantů z roku 1968 byla jasná – odstraníme svoje protivníky z veřejného prostoru, zaženeme je do kotelen a k mytí výloh, sešrotujeme jejich knihy, rozbijeme jejich gramofonov desky, vyženeme je z kostelů a vysokých škol, zabavíme jejich obrazy a sochy, budeme je prohánět jako lovnou zvěř, vyslýchat, zavírat, násilně vystěhovávat. Spálíme každou vzpomínku na ně, každou stopu jejich díla, každou naději vyrveme z kořenů – a lidé zapomenou. Lidé zapomenou, budou chtít přežít, nebudou riskovat kariéry a osudy svých dětí kvůli jakési "pravdě". A jak poplyne čas, nikdo už nevzpomene na ty, které jsme vymazali z historie.
Jak směšná to byla představa, ukázalo se jako úder blesku v těch listopadových dnech roku 1989 – písničkář Jaroslav Hutka přijel z Holandska po letech emigrace bez pasu na ruzyňské letiště a dav mladých lidí tak dlouho zpíval za skleněnou stěnou jeho zakázané písničky, až ho policisté rezignovaně nechali projít. Marta Kubišová zpívala z balkonu na Václavském náměstí svou Modlitbu, kterou nikdo neměl znát – a zpívaly s ní davy lidí. Karel Kryl musel blahosklonně souhlasit, že vystoupí s Karlem Gottem na důkaz národního usmíření – ne naopak. První čtení Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímy a Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové, první bohoslužby Svatopluka Karáska a Miloše Rejchrta a Václava Malého, první vystoupení hereček Vlasty Chramostové a Jiřiny Jiráskové – to vše ukázalo, že paměť se nedá vymazat, že naděje jara 1968 nějakým zázrakem přežily do listopadu 1989.
Pro moji generaci a pro mě osobně bylo právě toto nejdůležitějším poznáním. Vždycky si ho připomínám, když je mi zle, když se bojím, když zuřím v bezmocnosti.
Nezapomeňte, že tyto věty píši v létě 2008, zoufalá z okupace Gruzie, v bláznivé naději, že Barack Obama bude novým J. F. Kennedym a v pochybovačném doufání, že zítřejší Evropa bude alespoň trochu odvážná a silná.