Články

Monika Pajerová: Svobodná matka revolucionářkou

Když nepočítá narození dětí, byla pro Moniku Pajerovou revoluce v roce 1989 největší životní zážitek. Dvacet let poté se jí nelíbí česká politika (a politici).

Studenti pořádající demonstraci 17. listopadu nečekali takový úspěch. "Velký střet s režimem jsme zažili 28 října 1989, kdy nás esenbáci honili po Staroměstském náměstí se psy a vodními děly, další sérii demonstrací jsme připravovali na Palachův týden v lednu. 17. listopad jsme brali jako jednu z řady akcí. Když jsem vylezla na improvizované pódium, žasla jsem - vždycky přišlo několik set lidí, tentokrát několik tisíc," vzpomíná Monika MacDonagh-Pajerová. Rodiče s jejím angažmá revolucionářky nesouhlasili - pořadatelům protestních akcí hrozilo vyloučení ze školy a Monika byla mezi studentskými vůdci jediná holka, navíc s dítětem. "S Emičkou mi pomáhala moje teta. Byly jsme domluvené, že kdybych někdy večer nepřišla domů, s malou odjede na venkov, aby si pro ni nepřišla sociálka. To udělala 17. listopadu v noci. Vzkazy jsme si posílaly po kamarádce, která po emocnicích hledala raněné studenty. Kdo zažil výprask na Národní, věřil, že je hodně mrtvých. Z pocitu zodpovědnosti, co jsme způsobili, jsem byla šílená."Pak se ještě studenti obávali, že komunistické vedení odstřihne Prahu od zbytku republiky a zmasakruje je. To, že můžou vyhrát, pochopili až během generální stávky.

Diplomatka a úřednice

Dostudovat se Monika donutila hlavně kvůli profesorům, kteří ji odmítali přes příkazy shora vyhodit. V roce 1990 nastoupila na ministerstvo zahraničí. "V Černínském paláci mezi nomenklaturními kádry jsem se vyloženě bála, nových nás bylo jenom pár. Stejně absurdně jsem si připadala na velvyslanectví v Paříži - můj předchůdce na postu kulturního atašé tam vedl síť StB." Pařížské angažmá zvolila i proto, že tam žil otec její dcery. "Práce byla radost, taková sláva s českou kulturou tam byla naposledy za Adolfa Hoffmeistera po válce," usmívá se Monika. Když jí končilo pětileté funkční období, přihlásila se do výběrového řízení na administrátorku kulturního výboru Rady Evropy ve Štrasburku. A uspěla. Rozhodnutí vrátit se do Prahy v roce 1998 uspíšila nemoc tety. "Pojištění by nepokrylo náklady na léčbu. Zemřela nám, pro Emičku to byl největší šok jejího dětství."Návrat byl šok pro Moniku. "Největší překvapení bylo, jaká vyrostla bariéra mezi politiky a občany. S Jiřím Dienstbierem jsme pořádali tiskové konference jako přátelská posezení u kávy, po deseti letech jsem nesměla pustit novináře mimo vyhrazené prostory a neměli přístup ani na tiskový odbor."Když po volbách do křesla ministra usedl Jan Kavan, diplomatka požádala o tříleté neplacené volno. "Evidentně si oddechl. Nemohla bych mu dělat mluvčí- na první pohled bylo jasné, jak se nesnášíme. Navíc se nehodilo, aby státní úřednice nocovala ve spacáku na Kavčích horách," vzpomíná na stávku v České televizi. Pak byla u založení několika politických uskupení. "Dali se dohromady nadšenci z Impulsu 99 a Děkujeme, odejděte, jenže pak museli zápasit o moc s tzv. politickými podnikateli. To samé pak zažila sestra Kateřina ve Straně zelených. Základní problém pro demokracii u nás podle mě je, jak zařídit, aby se mezi slušné pracovité lidi s ideály neinfiltrovali okamžitě mafiáni, kterým jde jen o posty v dozorčích radách a státní zakázky? Nedivím se, že lidé jsou politikou znechucení."