Články
Monika Pajerová k listopadu 1989/I
Rozhovor je součástí dokumentu, který připravuje deník Právo, vyjde v listopadu 2009. Viz příloha Právo rozhovor
Milá paní redaktorko,
Ráda odpovídám na Vaše zajímavé dotazy, přiměly mě k zamyšlení…
Píšu do textu:
Obracím se na vás s prosbou. Píšu text rekapitulující osudy studentských vůdců dvacet let po sametové revoluci. Ráda bych vaše zkušenosti do něj zahrnula. Pokládám všem vybraným tvářím studentské revolty šest stejných otázek. Odpovědi nemusejí být dlouhé. Stačí mi opravdu pár vět na každou otázku. Děkuji vám moc za ochotu i případnou reakci. Vše mi stačí do konce srpna. Hezký den, lh
Zapojil/a jste se do aktivní politiky? Případně , že ano, co vám to přineslo?
Mám pocit, že někdy od roku 1984-85, tedy od nástupu na filozofickou fakultu UK, jsem se různým způsobem o veřejné dění zajímala a svým způsobem se ho snažila ovlivňovat – ať už jako redaktorka studentských časopisů Situace a Kavárna, vedoucí Studentského tiskového střediska, mluvčí stávkujících VŠ studentů, kulturní atašé v Paříži, administrátorka kulturního výboru Rady Evropy, mluvčí ministerstva zahraničí, spoluautorka výzvy Děkujeme, odejděte, spoluzakladatelka Cesty změny, autorka článků, televizních a rozhlasových pořadů, vysokoškolská učitelka…
Upřímně řečeno, těžko mně samé posoudit, které z těchto činností a nakolik život v mé zemi ovlivnily, nicméně aktivní politika se nejsnáze a nejslušněji jistě dělala po listopadu 1989, někdy od poloviny 90. let začala být hodně mocenská a dnes v ní vydrží jen ti nejotrlejší, což je samozřejmě špatně.
Dostudoval/a jste fakultu, na níž jste studoval/a v listopadu 1989?
Ano, vystudovala jsem obor moderní filologie na FF UK, specializace anglistika-skandinavistika, doktorát jsem si udělala v roce 1992 na téma americká židovská literatura a můj studijní obor mě dodnes zajímá. Je to určitě také proto, že jsem měla štěstí na vzácné osobnosti, bez nichž bych se ostatně na fakultě ani neudržela – Miroslav Jindra, Martin Hilský, Radoslav Nenadál…
Teprve teď, když sama přednáším – na New York University v Praze u Jiřího Pehe, což je opět vyjímečný zjev našeho prostředí – zjišťuji zpětně, jak těžké to asi pro naše profesory tehdy bylo.
Učili v nesvobodě, museli hlídat každý svůj krok a studenti jako mí přátelé a já jsme byli sice zajímavým, nicméně nebezpečným publikem – ze studia svých Stb spisů se mohu jen domýšlet, co si kvůli nám tehdy asi prožívali.
Kdo byl pro vás studentským vůdcem změn?
Studentské hnutí, tak jak se formovalo od poloviny 80. let, bylo zajímavým způsobem složeno ze dvou proudů – jeden tvořily studentské časopisy a již zmíněné Studentské tiskové a informační středisko, kde se profiloval např. Martin Mejstřík a my ostatní redaktoři, druhý tvořila tzv. Stuha pod vedením např. Šimona Pánka, což bylo skutečně zakonspirované prostředí, které pochopitelně nepublikovalo, ale vytvářelo velmi účinnou síť kontaktrů na vysokých školách.
Když se tato prostředí propojila zásluhou Jiřího Dienstbiera ml., Marka Bendy, Pavla Žáčka a dalších, vznikla neuvěřitelně propracovaná síť budoucích stávkových výborů na jednotlivých fakultách, která překvapila i nás samé svou rychlostí akce a profesionalitou. Je asi ironií osudu, že demonstrace 17. listopadu 1989 byla jen jednou z činností, které jsme společně připravovali… ty další už s sebou strhla lavina změn po zásahu na Národní třídě.
Kdo vás ze studentských tváří revoluce nejvíce zklamal? Kdo naopak potěšil?
Trochu mě svou pozdější zatrpklostí překvapil Martin Mejstřík – vyjadřuje se často kriticky k průběhu revoluce, nemluví pěkně o ostatních členech stávkového výboru, postihla ho zřejmě deziluze, což pochopitelně může souviset s krizí středního věku… Radost mi udělala většina mých kolegů, kteří zůstali zaujatí pro něco, pracovití a hlavně – skromní, vědomí si limitů, které každý z nás má – z naší fakulty třeba Vlastimil Ježek nebo Jana Hybášková, ze studentského hnutí širokého jinak třeba Dana Bérová, Rebeka Křižanová, Pavel Žáček, Šimon Pánek, Jiří Dienstbier ml, Marek Benda, Jan Vild, mnozí kolegové novináři, kolegové z Olomouce a Ostravy a Ústí nad Labem, kteří se všichni dobře zorientovali a dělají, co je v jejich silách…
Existovala podle vás vůbec generace roku 1989?
Jsem naprosto přesvědčená,že existuje generace roku 1989 – nespojuje nás ale věk, nýbrž ideály, přesvědčení, ochota nasadit vlastní kůži a jít až nadoraz – proto do naší generace počítám i Václava a Ivana Havlovy, Jiřinu Šiklovou, Jiřího Dienstbiera, Edu Kriseovou, Petra Pitharta, Danu Němcovou, Svatopluka Karáska, Hanu Marvanovou, Sašu Vondru nebo Jana Rumla ( a mnohé další), kteří jsou někteří o něco málo, někteří o něco dost starší a vůbec nic to přitom neznamenalo a neznamená – tehdy ani dnes.
Občas přemýšlím o tom, že společná cesta za nějakým ideálem byla pro nás vlastně přirozeným překročením za hranice "vlastní" generace a moc bych si přála, aby se mi takovou solidaritu podařilo vytvořit i s těmi, kteří jsou dnes teoreticky o generaci mladší než já – tedy s vlastními dětmi a studenty.
Jak vidíte sametov
Sametovou revoluci vnímám jako jakýsi vrchol snah o osvobození českého (a slovenského) národa z otroctví totalitních režimů 20. století, ať už to byl nacismus nebo komunismus.
Je mi líto, že se málo vzpomíná na ty, kteří šli před námi –na statečné odbojáře z 2. světové války, na oběti komunistického puče v únoru 1948, na politické vězně 50. let, na intelektuály a umělce Pražského jara 1968, na oběť Jana Palacha v lednu 1969, na Chartu 77 a její statečné signatáře a mluvčí, na Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, na Hnutí za občanskou svobodu, na redakci ilegálních Lidových novin, na všechny ty, kteří stravili léta ve vězení nebo v těžkém exilu… mnozí se pochopitelně potkali 21. listopadu 1989 v Činoherním klubu při založení Občanského fóra, ale málokdo si dnes uvědomuje, z jak různých prostředí lidé tehdy přicházeli a jaký to byl úspěch zejména Václava Havla, že takto různorodou skupinu udržel do prvních demokratických voleb pohromadě.
Měli bychom více číst Pavla Tigrida, Evu Kantůrkovou, A.J.Liehma, Lenku Procházkovou, Arnošta Lustiga, Edu Kriseovou, Františka Janoucha, Jiřinu Šiklovou, Jaroslava Hutku nebo naposledy Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímu, abychom lépe rozuměli vlastní nedávné minulosti.