Články
Spolčení ČSSD s komunisty by bylo polibkem smrti
Mladá fronta DNES, Rubrika Názory
03.04.2009 - Monika MacDonagh-Pajerová
ČSSD se stále více sbližuje s KSČM, nabízí jí přímý podíl na moci a zdá se, že bude ochotna vyměnit dlouhodobé sociálnědemokratické směřování za krátkodobý pragmatismus.
Posun uvnitř strany směrem ke spolupráci s KSČM vychází z mylného předpokladu, že obě strany v hloubi sdílejí společnou orientaci. Není to pravda. Odporuje to jak realitě komunistické ideologie za posledních 90 let, tak i smyslu existence sociální demokracie. Nezapomeňme, že již v době Masarykovy republiky se sociální demokracie rozešla s komunismem, protože její příznivci odmítli autoritářství, které představuje samu podstatu komunistické ideologie.
Každá země, která si prošla obdobím komunismu, se propadla do autoritářského režimu, který likvidoval opozici – ne náhodou v první řadě sociálnědemokratickou – a potlačoval lidská práva. Skuteční sociální demokraté naopak povýšili důstojnost jedince a lidská práva do centra svých představ o fungování státu.
Připustíme-li byť jen teoreticky, že komunismus je o rovnosti a lidském pokroku, musíme pak ignorovat každý střípek pravdy z dávné i nedávné minulosti. Jak by jinak mohla existovat přímá úměra mezi autoritářstvím Vladimíra Putina a jeho oblibou dnešními komunisty? Jak je možné, že komunisté oslavují represivní režimy v Číně a na Kubě a zároveň napadají západní evropské demokracie a celou Evropskou unii?
Sociální demokracie a komunisté jsou z hlediska svých cílů, historie a metod naprosto neslučitelní. Pokud naše ČSSD najde v otázce základních hodnot společnou řeč s komunisty, pak se brzy ukáže, že není žádnou skutečnou sociální demokracií. Je zde také morální důvod, proč nepřipustit KSČM k vládnutí v této zemi. Je přímým následníkem KSČ, která po 40 let terorizovala naši zemi. Pozvala do ní cizího agresora a systematicky usilovala o zničení všech, kteří se rozhodli nepodvolit. Prostým faktem je, že dnešní komunisté nejenom sdružují osoby odpovědné za tyto represe, ale také věří, že byly oprávněné. Rozhodla se zůstat poslední nereformovanou komunistickou stranou v Evropě – a to přece něco znamená.
Nikdo nežádá, aby byli členové KSČM vsazeni do vězení pro své přesvědčení – a koneckonců i "sametový průběh" posledních dvaceti let ukazuje, že nás nikdo nemůže vinit z pomstychtivosti. Pozvat však komunisty k vládnutí by na pozadí jejich popírání vlastní minulosti bylo hluboce nemorálním krokem.
Po desetiletém pobytu ve Francii mohu odpovědně prohlásit, že příklad Françoise Mitterranda a jeho spolupráce s komunisty v 80. letech je zavádějící, protože tamní komunisté byli sice zaslepení a naivní, nespáchali však žádné zločiny.
Stejně tak nelze napadat oponenty komunistů jako údajné extremisty toužící po odplatě. To je stejně urážlivé jako nepravdivé.
Politicky by ČSSD zaplatila vysokou cenu. Právě mladí lidé jsou dnes totiž nejvíce antikomunističtí, a to nikoli z touhy po odplatě, ale proto, že jsou stejně jako v Německu dvacet let po válce schopni vnímat pravdu o minulosti své země. Nenechají se zlákat prázdnými slogany o pokroku a rovnosti. Otázky mravnosti jsou pro ně zásadní – a od politiků chtějí, aby stáli za svým bez ohledu na okamžitý prospěch. Mladí lidé jsou ve svém idealismu nejopravdovějšími stoupenci parlamentní demokracie, ať už jsou, nebo nejsou socialisty.
Aliance s komunisty může sociální demokracii dovést ke krátkodobému uchopení moci, avšak zároveň si výrazně sníží šanci získat podporu mnoha voličů, kteří jsou instinktivně sociálními demokraty. Ti budou nuceni podpořit středové a středopravé strany.
Události uvnitř ODS a postupné odhalování pravých záměrů Klausových extremistů by měly být varováním pro ČSSD – Topolánkova ODS se dnes mnohým jeví jako liberální středová strana.
Pokud se ČSSD rozhodne definovat nejenom tolerantními postoji k nereformovanému českému komunismu, ale dokonce s komunisty uzavře strategické spojenectví, bude to o ní vysílat významný signál.
Zasvé by vzala představa, že se v budoucnu stane široce založenou sociálnědemokratickou stranou ve stylu francouzských socialistů, německé SPD či britských labouristů.