Články
Monika MacDonagh Pajerová: …ale akceschopná EU se bez smlouvy neobejde
Mladá fronta DNES, Strana 11 Rubrika Názory, 18.07.2008
Evropská unie je již tradičně obviňována z ničení národní suverenity vždy, když má být schválena nová smlouva mezi členskými státy. My jsme se k této tradici hbitě připojili před pěti lety, když odpůrci Smlouvy o přistoupení prohlašovali, že její schválení bude znamenat konec české suverenity. Stejně se teď argumentuje proti Lisabonské smlouvě.
Skutečnost je taková, že Lisabonská smlouva je zcela v souladu se základními principy Unie, které jsme schválili v referendu 2003. Směřování členských států i nadále zůstává převážně v rukou národních vlád, pocházejících z demokratických národních voleb (při pohledu na české "čunkování" se můžeme ptát, je-li to tak dobře, to je však jiný problém). Sdílené pravomoci Unie se týkají přesně vymezených oblastí – tam, kde je potřeba zajistit férovou soutěž, a tam, kde realita moderního světa způsobuje, že jenom kolektivní akce zajistí členům skutečný vliv.
Unie není a nezkouší být novým státem. Je nejúspěšnějším mezivládním tělesem v evropské historii, ale její pravomoci jsou ohraničeny a základním principem je přijímání společných rozhodnutí ve shodě.
Hlavní pravidla fungování Unie se mění málokdy a vžd pouze formou dlouze vyjednávaných smluv. Lisabonská smlouva je možná nejméně radikální z pěti hlavních unijních smluv, je však důležitá pro každého, kdo chce, aby Unie byla akceschopná. Shrnuje struktury vytvořené před desetiletími a reformuje je tak, aby dnešní Unie 27 států byla stejně efektivní jako poválečné společenství šesti. Rozšiřuje pravomoci v oblastech zaručujících větší vliv občanů, prosazování bezpečnosti a lidských práv, boje s přeshraničním zločinem nebo řešení energetické krize.
Zatím žádná země, včetně Irska, neoznámila oficiálně, že nehodlá ratifikovat tuto smlouvu. Jelikož jsem irské referendum sledovala na místě, mohu odpovědně říct, že velká část irského ne se vůbec netýkala Lisabonské smlouvy. To dává Irsku i Evropě prostor pro jednání o důvodech, které Iry vedly k ne, a solidní možnost na tyto důvody odpovědět.
To, jak se teď zachová Česká republika, určí v mnohém úspěšnost českého předsednictví i budoucnost české politiky.