Články
Rozhovor s Monikou MacDonagh-Pajerovou 1/1
ČRo 1 - Radiožurnál | 6.8.2006 | 17:10 | pořad: Host Jany Klusákové
Jana KLUSÁKOVÁ, moderátorka: Před naším mikrofonem je dnes Monika Pajerová. Monika se netají tím, že jí letos bylo čtyřicet. V roce 1986 začala na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze studovat moderní filologii. Můžete posluchačům přiblížit, čemu jste se učila?
Monika MACDONAGH-PAJEROVÁ, ředitelku občanského sdružení Ano pro Evropu: Učila jsem se literaturu a historii zemí jako je Velká Británie a Spojené státy americké, Švédsko, Norsko, Skandinávie.
Je to užitečné pro život?
Bylo to hodně zajímavé a v určitých ohledech je to užitečné pro život.
Část studia jste díky stipendiu strávila ve Švédsku a v roce 1991 jste absolvovala doktorátem. Ve Švédsku jste se zřejmě naučila švédsky. Jak ještě mluvíte?
Mluvím asi nejlépe anglicky, pak francouzsky, německy, švédsky, asi bych se ještě domluvila rusky a s tou švédštinou a němčinou samozřejmě rozumím dánsky, norsky, islandsky.
Monika Pajerová. Monika Pajerová říká si teď možná leckterý náš posluchač, to už jsem někde slyšel. Který rok byl vaším hvězdným? Nejspíš ten 1989?
Asi ano, protože já jsem byla mluvčí studentského hnutí ta listopadová revoluce zřejmě byla takovým hvězdným momentem pro celou naši generaci. Lidi, kteří tehdy studovali a vzchopili se k nějakému odporu, tak do dneška vlastně na ten moment asi hodně vzpomínají a je zdrojem určité naděje i do budoucna, myslím.
Co se z vašeho pohledu stalo v listopadu 1989? Byla to revoluce, jak jste teď zrovna řekla nebo to byl převrat nebo jenom prost změna?
Já si myslím do dneška, že to byla revoluce. Ačkoliv jsou tady ty různé konspirativní teorie, tak jelikož jsem u těch věcí byla, tak dva tři roky před tím rokem 1989, tak si myslím, že to fakticky revoluce byla a že bez ohledu na to, že samozřejmě ta mezinárodní situace už nás k tomu víceméně tlačila, tak ten boj jsme si tady museli vybojovat sami a to, jak to dopadne, nebo jak to bude probíhat, nevěděl na začátku nikdo.
Teď jste o tom dokonce napsala knížku. Nezastarala po těch letech?
My jsme napsali vlastně dvě knížky. Jednu se Šimonem Pánkem a Markem Bendou. Ta se jmenuje Studenti psali revoluci. A ta je výborná v tom, že jsou tam věci, které my jsme sami samozřejmě zapomněli. Ta byla psaná hrozně čerstvě po tom. Potom jsme pracovali na knížce s Miroslavem Vaňkem a panem Odtáhalem, která se jmenuje sto studentských revolucí a to jsou ty rozhovory nejen s těmi známými studentským leadery, ale i lidmi, kteří byli možná důležitější než my, a to byli studenti v regionech, kteří to tam měli samozřejmě daleko těžší a tu vydaly Lidové noviny a měla i docela úspěch. Je to dobře, že ty knížky se dělají nejen o studentech, ale třeba o Chartě 77, nebo o tom disidentském prostředí, protože zjišťuju třeba u svých studentů, že oni už vlastně tolik toho neví, protože jim bylo deset let, když revoluce začala. Často se ptají na věci, které mně připadají úplně samozřejmé.
Kde učíte?
Učím na Newyorské univerzitě, tedy teď momentálně neučím, protože mám malého chlapečka ročního.
Na Newyorské univerzitě, která ovšem sídlí v Praze.
Která sídlí v Praze. Vlastně Newyorská univerzita má několik poboček po Evropě a jedna je tady v Praze.
Takže tam se přednáší anglicky?
Tam se přednáší samozřejmě anglicky.
To znamená, že i ti čeští studenti poslouchají přednášky v angličtině?
Ano, a divila byste se, kolik českých studentů umí velmi dobře anglicky. To se s mojí generací vůbec nedá srovnat. My tehdy, ačkoliv jsme ty jazyky jakože studovali, tak já, když jsem poprvé odjela do Švédska, tak jsem se na nádraží ani nedomluvila, kam jede vlak nebo do kterého vlaku mám nastoupit. oni většinou už byli na nějakých stážích, hlídali děti, mají prostě výbornou nejméně angličtinu, ale často dva tři jazyky.
Od toho slavného listopadu zanedlouho mine sedmnáct roků. Jste, Moniko, zklamaná z politického vývoje u nás?
To je těžká otázka. Někdy jsem. Teď třeba momentálně jsem. Ale dlouhodobě asi nejsem. Myslím si, že ty hlavní věci se podařily. A hlavně, že jaksi ta země jde dobrým směrem a že to zapojení do NATO a zejména do Evropské unie, což byly ty hlavní cíle kromě samozřejmě svržení toho šíleného režimu, tak to se podařilo a myslím si, že se tady buduje i docela sebevědomá občanská společnost. To, co vidíme jakoby nejvíc v médiích, tu politickou elitu, která nás často zklamává, tak to je vlastně jenom špička ledovce té společnosti. Já si vlastně myslím, že ta společnost je lepší než ta politická reprezentace. Takže vždycky, když se víc zabývám politikou,víc čtu noviny, víc se na to dívám, tak jsem z toho rozčilená. A pak třeba, když odjedu na venkov a vidím se s normálními lidmi a čtu spíš knížky, starám se o miminko, tak mám pocit, že ta země je hrozně příjemná na život a rozhodně jsem ráda, že žiju třeba tady a ne v Irsku, odkud je můj manžel, nebo ve Francii, kde jsem strávila deset let.
Říkáte, že se staráte o miminko, máte doma dvouletého synka a pak máte ještě velkou dceru. Tý už je, myslím, osmnáct.
Ano, Emičce už je osmnáct.
A pořád je to Emička.
Je to pořád Emička. A bohužel, nebo bohužel pro mě, naštěstí pro ní jde studovat politické vědy do Paříže a do Dijonu na Sians Pout, což je vynikající škola, takže ona je nadšená. Já jsem trošku smutná, protože to je daleko pochopitelně. Ale myslím, že to bude pro ní dobrá zkušenost.
Za čí peníze jde studovat?
Ona má česko-francouzskou národnost kvůli tatínkovi svému, který kdysi emigroval do Francie a takže má nárok na nějaké stipendium, ale teď se vlastně neví, ze které strany. Takže teď se tím právě obíráme. Doufáme, že nějaké stipendium dostane, protože jinak je to samozřejmě strašně drahé ta škola a hlavně ten život v té Francii.
V roce 1990 jste nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí. Byla jste kulturní atašé na českém velvyslanectví v Paříži, potom jste pracovala v Radě Evropy ve Štrasburku a v roce 1998 jste se stala vedoucí tiskového odboru a mluvčí ministerstva zahraničí. S malými výjimkami u nás platí, diplomatem jednou, diplomatem navždy. Nemrzí vás, že nejste velvyslankyní kdekoliv? Předpoklady k tomu máte?
Mně těch deset let v diplomacii úplně stačilo. Já jsem tehdy po revoluci měla pocit, že jako je naší povinností, když si tak stěžujeme na tu státní správu, tak to musíme zkusit nějak zlepšit, takže je-li malá skupina lidí, která šla na ministerstvo zahraničí a samozřejmě všichni jsou už dnes někde velvyslanci a tak. Ale mě ta kariéra tam připadala trochu jako v armádě, že vlastně to mělo strašně jakoby pevná pravidla. Připadala jsem si taková svázaná, musela jsem chodit v obleku, v kostýmu, musela jsem se nějak vyjadřovat, pořád jsem si musela dávat pozor na každé slovo. Musím říct, že jsem se k tomu dlouho odhodlávala k tomu odchodu. Nejdřív jsem si vzala neplacené volno na tři roky a říkala jsem si, tak uvidím po těch třech letech. A pak jsem byla šťastná, že se tam už nemusím vracet. Nelituju toho, ale prostě na mě to bylo příliš svázané.
Na přelomu tisíciletí jste pomáhala mediálně prosadit v rozhlase i v televizi vstup naší republiky do Evropské unie. Radovala jste se, když občané v referendu řekli ano Evropě?
Byla jsem úplně nadšená, protože ta naše občanská kampaň, která vlastně běžela paralelně s tou vládní, byla velmi úspěšná hlavně v tom smyslu, že přišlo hodně lidí k tomu referendu. Sedmdesát sedm procent lidí, to prostě byla velká věc a to ano bylo naprosto převažující, takže já jsem to považovala za velký úspěch a do dneška vlastně z toho čerpám takovou naději to, že tato země je přese všechno proevropsky, moderně do budoucna orientovaná.
A přesto jste v roce 2002 založila občanské sdružení Ano pro Evropu. Proč? Jednou vyslovené ano nestačí?
Mně se to taky chvilku tak zdálo, že to vlastně byla jako ad hoc věc a že teď už to není potřeba. Ale pak nějak jsme se shodli s těmi přáteli, co to děláme, což je Svatopluk Karásek a Jiří Pehe a Slavomil Hubálek a další hlavně mladí lidé, že vlastně tím členstvím to nekončí, že to možná dokonce začíná, že se před námi otevírá nějaký prostor, nějaké možnosti, nějaký potenciál. A to, jestli toho ta společnost bude využívat, jestli budeme zlepšovat naše zdravotnictví a školství, jestli budeme mít úroveň životního prostředí jako v Evropě, jestli tady ta politická kultura a občanská angažovanost bude jako jinde v Evropě, že to vlastně není automatické tím vstupem a že, aby se to ta společnost naučila, tak potřebuje informace a ty informace kupodivu moc nebere od vládních institucí. Vlastně jsem tu samou věc dělala na ministerstvu zahraničí a neměla jsem pocit, že by to mělo příliš velký dopad.
Tenkrát za ty obrovské peníze?
Za ty obrovské peníze. Já jsem z toho byla hrozně frustrovaná.
Tedy ne, že byste je měla vy osobně, ale to, co na to ministerstvo zahraničí vynakládalo.
Ano, to vyplynulo zejména po mém odchodu tam proplynulo dvě stě milionů korun za rok na takzvanou kampaň.
Kde jsou?
No, to je dobrá otázka. To jsem tedy opravdu byla ráda, že už tam nejsem, protože to by byl strašný konflikt s tehdejším ministrem Kavanem a jeho náměstkyní Opoleckou. A když už jste tu částku zmínila, tak třeba na tu kampaň vládní bylo dvě stě milionů. My jsme na tu občanskou měli zhruba čtyři nebo pět a troufám si tvrdit podle toho, co jsme viděli, že ten dopad byl srovnatelný, takže ono nejde o to mít velké peníze, ale umět je nějak chytře prostě použít a zapojit lidi.
Co se vám, Moniko, v tom vašem občanském sdružení Ano pro Evropu zatím nejvíc podařilo?
Že lidé nevnímají Evropu nebo Evropskou unii jako takovou nějakou abstraktní představu, což byl ten případ před těmi třemi, čtyřmi lety, že už to vnímají docela jako konkrétně a že, když děláme semináře třeba o tom, jak čerpat z finančních fondů Unie nebo jak dělat spolupráci mezi školskými institucemi nebo, když zorganizujeme nějakou výstavu o Evropě, tak prostě už to nabývá jaksi konkrétních rozměrů a jsme takovou křižovatkou, obracejí se na nás lidé, kteří něco potřebují a zároveň z té Unie se na nás obracejí ti, kteří by někoho zajímavého tady rádi našli. Takže, myslím si, že to je taková docela dobrá křižovatka těch kontaktů a nápadů a projektů, spousta věcí přes nás jakoby projde a my je nemůžeme ani realizovat, protože jsou velké. Ale spoustu věcí děláme sami hlavně po těch regionech a mám z toho velmi dobrý pocit.
Byla jednou jedna maminka, jmenovala se Olga, a ta měla dvě dcery. Moniku McDonath a Kateřinu Jacques. Vaše maminka, Moniko, se s vámi, jak vidno, nenudí se svými dceruškami. Řekněte něco o své matce?
Moje maminka Olga Sezanská je psycholožka a myslím si, že dost času ve svém životě strávila sněním o tom, že emigruje, lépe řečeno, že emigrujeme celá rodina a tatínek jí to vždycky nějak zkazil a tak možná tím, že moje sestra se vdala za Francouze a já za Ira jsme to tak trochu realizovali na půl její přání. Ona je hodně jako zvědavá, ráda cestuje, zajímá se o věci. Nikdy si nemyslela, že by musela strávit celý svůj život mezi Prahou a Vysočinou, kde máme chalupu, ale nakonec to tak dopadlo.
Kdy byste měla říci dvě věty o své sestře Kateřině?
Kaťulka, moje sestra vystudovala politické vědy a němčinu. Mluví perfektně německy, velmi dobře francouzsky. Teď zápasí s angličtinou. Je to absolutní idealista. Člověk, který je ochoten nasadit vlastní kůži doslova a do písmene.
Což jsme se nedávno přesvědčili.
Jak jsme se přesvědčili. Je velmi impulsivní, emotivní, hrozně citlivá. Je to dobrá sestra. Mám ji moc ráda.
Váš portrét by nebyl úplný, pokud bychom vynechali vaši politickou kariéru, to bych zrovna netvrdila. Dejme tomu, politickou etapu. Před pěti lety jste se rozhodla, že tady chybí strana pro slušný lidi, jak se říká a založila jste Cestu změny. To se nějak nepodařilo. O rok později v roce 2002 jste tedy založila další stranu. Ta měla pěkné jméno Naděje. Novináři tehdy psali, Monika Pajerová je v Naději. Proč jste, dívka, která poznala kus světa a tudíž i politiky, tak tvrdošíjně trvala na nové straně pro Českou republiku?
Tak já na ní trvám dodnes. Já myslím, že třeba Strana zelených je dobrým příkladem toho, že, když něco doopravdy je potřeba v životě nebo ve společnosti, tak se to nakonec prosadí. Já myslím, že všechny ty pokusy vytvořit něco nového od Impulsu 99 po Děkujeme, odejděte, až přes ty nové strany, včetně čtyřkoaličního projektu, který svého času byl taky prostě úspěšný, tak nakonec teď se to realizuje jakoby v rámci toho projektu zelených, ale v rámci těch zelených je samozřejmě spousta liberálně uvažujících lidí, lidí, kteří se angažují v občanských strukturách, lidí, kteří s námi leccos dělali a my jsme leccos dělali s nimi. Je to vlastně ze stejného prostředí, takže já si myslím, že to je velký úspěch, že ta Strana zelených se do parlamentu dostala a ačkoliv teď je to takové pochmurné. Myslím si, že to je velký úspěch, že nějaká nová formace takhle liberálně ekologicky orientovaná jako zelení se do parlamentu konečně dostala po všech těch možných pokusech jiných a někdy i těch samých lidí a myslím si, že to je určitá naděje prostě pro mladé lidi, kteří se zajímají o politiku vidět, že prostě je možné věci veřejné dělat bez toho, že by ten člověk byl absolutně zkorumpovaný, bylo mu průměrně šedesát pět let, vážil metrák a strávil v parlamentu posledních šestnáct let.
Divám se na vás, byla byste hezká na známkách. Mít ve vrcholové politice idealistu, nakonec proč ne? Dovedete si představit sama sebe na Pražském hradě jako prezidentku?
Měla jsem tam ráda Václava Havla. Vždycky jsem si říkala, že by bylo dobré, kdyby tam po něm byl někdo podobný jemu. Vím, že teď Václav Havel sní o tom, že by příští prezidentkou byla žena, což se mi strašně líbí jako myšlenka. Už mě i napadly případné kandidátky, třeba Táňa Fischerová nebo Anička Šabatová, Ruth Kolínská. Já jsem na to samozřejmě ještě příliš mladá, ale myslím si, že by bylo dobré, kdyby tam žena byla a třeba moje nejoblíbenější francouzská politička, což je Ségoléne Royal, ta má velkou šanci se prezidentkou ve Francii stát, a to bych byla hrozně ráda.