Články
Na zahraniční politice také záleží
MFDnes
Jedním z ůvodů, proč se zahraniční politika nestala tématem poslední předvolební kampaně, byla zřejmě skutečnost, že všechny demokratické strany se rozhodly zaujmout umírněnou, středovou pozici a nepouštěly se do sporu o hlavní priority našeho polistopadového směřování - zabezpečení země v NATO, obhajoba svobody a lidských práv a členství v Evropské unii, které nás zařazuje znovu do společenství demokratických, plnoprávných zemí. Jak ovšem donekonečna pokračuje snaha o sestavení nové vlády, je možná na místě se i nad touto oblastí zamyslet. Svět kolem nás má totiž často daleko vážnější problémy než jsou ty, které trápí nás.
Dějiny nás bolestně poučily, že bezpečnostní zajištění středně velké země na křižovatce zájmů velkých a mocných sousedů je naprosto nezbytné a tak o našem členství v NATO nejenže nemuselo proběhnout referendum, ale i průběžně panuje shoda na tom, že jde o užitečné členství - pochopitelně s výjimkou extrémních levicových hlasů nebo okamžiků, kdy se po nás také něco opravdu chce.
Složitěji hledáme shodu v tom, co je to svoboda a lidská práva a do jaké míry bychom měli aktivně tento koncept mimo naše území prosazovat. Jsou tací, kteří chápou svobodu jako možnost svobodně podnikat a její podporu jako prosazování tržního hospodářství. To je pochopitelně důležité, nicméně nestačí to - podpora demokracie a lidských práv jde daleko dál. Česká republika získala v této oblasti mezinárodní uznání a důvěryhodnost, ať už díky aktivitám Václava Havla, ministerstva zahraničí pod vedením Cyrila Svobody nebo aktivních nevládních organizací jako je Člověk v tísni.
Myslím, že na tuto dobrou pověst by příští reprezentace měla navazovat - činy, nikoliv prázdnými slovy o svobodě, kterou se bojíme ve střetu s nedemokratickými režimy prosazovat, jak tomu bylo za panování např. Jana Kavana na ministerstvu zahraničí - teoreticky jsme hovořili o lidských právech, v praxi jsme byli protiameričtí a nevyzpytatelní, když došlo na věc. Není pravda, že jsme malí a slabí - naše angažování se pro Bělorusko, Burmu nebo Kubu má význam a posiluje důležitá spojenectví - nejen s Velkou Británií v rámci Evropské unie, ale i se Spojenými státy. V této práci bychom měli pokračovat - vždyť i tím dokazujeme, že si vážíme svobody, kterou jsme sami znovuzískali teprve před 17 lety.
V roce 2003 lidé tuto svobodu využili mimo jiné k tomu, aby se zúčastnili prvního referenda v našich dějinách a hlasovali o členství v Evropské unii. Jak víme, pro vstup se vyslovilo 77% a respekt k tomuto rozhodnutí zůstává závazkem pro příští vládu i pro všechny, kteří zastupují lid této země.
Bohužel, ani v této otázce není shoda samozřejmostí jednou danou - stále ještě se objevují extrémisté zleva i zprava, kteří Evropskou unii nesnáší natolik, že by rádi vrátili kolo času o desítky let zpátky. Myslím, že ODS jako celek dosáhla svého nejlepšího volebního výsledku tentokrát také proto, že vůči Evropě nasadila umírněnou tvář a ubezpečila občany, že nebude prosazovat euroskeptickou agendu některých svých členů.
Ať už budeme mít vládu jakoukoliv, měla by vědět, že nemá mandát na radikální protievropskou politiku. Jediný mandát, vzešlý přímo od lidí, ji ukládá prosazovat pozitivní, středněproudou politiku, která pracuje na dalším budování společné Evropy. Určitě bychom se neměli vmanévrovat do rohu, z kterého budeme pokřikovat na ostatní Evropany, že my víme všechno líp.